Cena za mlčení o smrti je hrozivá
Původně pediatrická sestra se k oboru dostala díky osobní zkušenosti: „V roce 1996 mi umřela maminka v hospici a já byla tím prostředím úplně okouzlená. Skvěle to tam fungovalo a byla tam příjemná atmosféra. Rozhodla jsem se změnit obor a do roku 2001 jsem působila jako sestra v domácím hospici. Moc mě to bavilo, navštěvovat lidi v jejich domácnosti, být jejich hostem,“ vzpomíná v rozhovoru pro Cestu domů.
Pohybujete se v oblasti paliativní péče v USA přes 20 let, co se za tu dobu změnilo? Co se podařilo?
Pokrok je velký, ani si to neuvědomujeme. Po roce 2000 jsem měla dva granty na spuštění paliativní péče ve státě Colorado – týkaly se pediatrické paliativní péče a vzdělávání sester v pobytových zařízeních. A nejzajímavější na tom bylo, že většina lidí tehdy ani nevěděla, jak správně napsat slovo paliativní. Vždy jsem to vyhláskovala a odpověď, pokud nějaká přišla, byla – aha, hospic! Znovu a znovu jsem vysvětlovala, že každý hospic je součástí paliativní péče, ale zdaleka ne všechna paliativní péče rovná se hospic. V tom dnes vidím velký posun. Lidé ten pojem znají, zvláště v lékařské komunitě.
K paliativní péči jste se dostala z jiného oboru…
Původně jsem pediatrická sestra. V roce 1996 mi umřela maminka v hospici a já byla tím prostředím úplně okouzlená. Skvěle to tam fungovalo a byla tam příjemná atmosféra. Rozhodla jsem se změnit obor a do roku 2001 jsem působila jako sestra v domácím hospici. Moc mě to bavilo, navštěvovat lidi v jejich domácnosti, být jejich hostem. Pomáhat jim s problémy. A bavit se o smrti, protože tito lidé bývají otevření. Nechala jsem je vždy mluvit o jejich obavách a počkala, až zazní slovo smrt. Až potom jsem se o ní začala bavit.
Na svém twitterovém účtu zmiňujete „cenu za mlčení o smrti“. Jaká tato cena je?
Ve většině kultur je smrt tabu, v USA je to obrovské tabu. V některých kulturách se jen vyslovení slova smrt vnímá jako její přivolávání. Pohybuji se v USA v hispánské komunitě, tam se o smrti také vůbec nemluví. Zdravotní sestry z mexických hospiců mi říkaly, že se o smrti nelze otevřeně bavit ani s umírajícími pacienty.
Kulturu nezměníme, ale ta cena mlčení o smrti může být hrozivá – utrpení umírajícího i jeho rodiny. Když dojde k převozu těžce nemocného člověka na jednotku intenzivní péče, je napojen na přístroje a najednou nikdo neví, co v té situaci dělat – ani lékaři, ani rodina. Někdy o odpojení přístrojů rozhodne lékař, ale často se musí rozhodnout rodina – a ta nikdy o smrti nemluvila…
Myslím, že je dobré, když se samo slovo smrt vyskytuje třeba v písničkách, aby si na to lidé zvykli. David Bowie a jeho Lazarus, poslední písně Freddieho Mercuryho a jeho smrt – to jsou okamžiky, kdy se smrt stane tématem.