Je třeba ztratit vnitřní ostych

26. října 2018

Při stáži v USA poznala, jak funguje prosazování zájmů neziskových organizací v oblasti hospicové a paliativní péče. V organizaci zastřešující americké hospice jednala se členy týmů kongresmanů a vysokých úředníků. Své zkušenosti přivezla zpět do České republiky, kde působí v domácím hospici Cesta domů, a shrnula je do příručky, která může dobře posloužit i nevládním subjektům z jiných oblastí. Lenka Váňová k obhajování odborných zájmů, známému pod pojmem advokacie, říká: „Dává to smysl. Nemůžeme čekat, že zákonodárci budou vědět všechno o všem. Lidé jsou blíž problémům, které je trápí, a měli by o tom dávat vědět.“

Je třeba ztratit vnitřní ostych
26. října 2018 - Je třeba ztratit vnitřní ostych

Mohla byste na úvod osvětlit pojem advokacie, který u nás není moc běžný a který si většinou spojujeme s právními službami? Jak souvisí s lobbingem?

Advokacii chápu jako obhajobu. V obecném kontextu je to snaha o vysvětlování určitého tématu, o jeho obhajobu a snaha o prosazení určitých změn. V mé oblasti jde o změny v zákonech, předpisech a regulacích, které se týkají hospicové a paliativní péče.

Lobbing je jedním z nástrojů či forem advokacie. A tu může provozovat kdokoli, jakýkoli profesionál v oboru nebo člověk, který má vhled do daného oboru. Lobbisté jsou profesionální advokáti, které si může nějaká organizace nebo zájmová skupina najmout, aby jim v advokačních snahách pomohli. Jsou to lidé, kteří mají kontakty na zákonodárce nebo se umí dostat blíž ke konkrétním, důležitým lidem. V USA, kde jsem měla možnost do této formy advokacie nahlédnout hlouběji, nemá lobbing tak negativní konotace jako v českém prostředí. Je tam snaha tu profesi zpřehlednit, regulovat ji, dát jí pravidla. Lobbisté musejí být registrovaní, ví se, kde se pohybují, do kterých kanceláří chodí, sledují se finance, které mohou někomu věnovat. U nás to má hodně negativní nádech, lidé to vnímají jako nekalou praktiku, ale je to úplně legitimní nástroj advokacie.

Jaké má advokacie v USA postavení?

Advokacie v USA je vyspělá, kultivovaná, protože má mnohem silnější tradici než u nás a je zcela součástí tamního politického fungování. Vychází to z Ústavy, která říká, že zákonodárci mají tvořit zákony, které nebudou úmyslně zkracovat na právech žádnou skupinu obyvatel nebo někoho znevýhodňovat; a že občané mají právo, a také se to očekává, zákonodárce upozorňovat na problémy a dávat jim k těm problémům informace.

Já jsem působila čtyři měsíce v rámci Fulbright-Masarykova stipendia v National Hospice and Palliative Care Organization (NHPCO), která sdružuje a reprezentuje poskytovatele hospicové a paliativní péče napříč USA, a to na federální úrovni, proto sídlí blízko Kongresu. Zástupci této organizace běžně vyvolávají jednání s volenými reprezentanty i s vysokými úředníky a snaží se jim vysvětlovat zájmy svých členů a obhajovat je. Také se snaží povzbudit samotné pracovníky v hospicové a paliativní péči, aby kontaktovali své reprezentanty přímo. V Kongresu sedí volení reprezentanti jednotlivých okrsků a lidé se k nim mohou objednávat, žádat o schůzky a přinášet jim materiály o určitých tématech – náměty k zákonům, které jsou buď v procesu jednání, schvalování, nebo by teprve měly vzniknout. Očekává se to, není to nic, co by bylo neobvyklého, nad rámec; je to běžná součást práce jakékoli organizace nebo nevládních institucí.

Jaké konkrétní zákony s dosahem do hospicové a paliativní péče se řešily během vašeho pobytu v NHPCO?

Zákonů se řešilo několik. Do jednoho se vkládalo největší úsilí, byla to malá legislativní úprava, ale s velkým důsledkem pro přístup umírajících k hospicové péči. Paradoxně nebylo lehké ji prosadit, protože byla moc malá. (smích) Spíš se dařilo prosazovat větší zákony a tahle malá úprava propadala sítem.

O co v ní šlo, proč byla právě ona tak důležitá?

Šlo v ní o způsob proplácení služby lékaře v rámci hospicové péče v místech, kde je horší přístup k lékařské péči a kde není tolik lékařů. Lidé jsou zvyklí celý život na jednoho praktického lékaře, a když potom na konci života zvolí hospicovou péči, měli by se při současném nastavení svého lékaře vzdát a najít si jiného, protože ten jejich dosavadní nemůže sloužit jako hospicový lékař. Nebo musí toto pravidlo nějak obejít a vykazovat to jinak. Souviselo to s fungováním klinik určitého typu, na kterých lékaři působí. Snažili jsme se napravit a srovnat podmínky, aby dosavadní lékař mohl pacientům začít sloužit jako jejich hospicový lékař. Nejsem si vědoma, že by se to doteď schválilo.

Jaké jste naopak měli úspěchy?

Povedlo se schválit, aby lidé s profesí physician assistant, což není lékař, ale má vyšší vzdělání než sestra, mohli začít sloužit jako hospicoví lékaři, s určitými malými omezeními v pravomocích. A před definitivním schválením je PCHETA, zákon, ve kterém také jde o dostupnost lékařů a zdravotnického personálu obecně – stejně jako u nás je v USA problém s jejich nedostatkem. Zákon se snaží rozšířit spektrum profesí, které mohou být v této péči zahrnuty, a tím i zvýšit přístup k hospicové péči pro občany USA.

Byly to úspěchy i kontinuální snaha. Když jsem absolvovala jednání v Kongresu, vždy se jednalo o tyto zákony a snahu kvalitně informovat personál v kanceláři konkrétních volených reprezentantů. Vysvětlit, proč je něco důležité a že je potřeba to podpořit.

Zdroj a dokončení rozhovoru: umirani.cz

Líbí se Vám, co děláme?