Ivo Šmoldas: Starší lidé jsou životaschopnější

25. ledna 2019

Přesně tak jsem si ho představovala: Inteligentní, vtipný, pohotový a jistě i dobrý člověk. Je stále velmi zaměstnaný, byť pracuje na volné noze. Známe ho jako vtipného glosátora života, politické i kulturní scény, z rádií či různých televizních pořadů.

Ivo Šmoldas: Starší lidé jsou životaschopnější
25. ledna 2019 - Ivo Šmoldas: Starší lidé jsou životaschopnější

Předloni jste vstoupil mezi „šedesátníky". Do vyšší člověčí ligy, ligy zralých plodů. Co to s vámi udělalo? 
Nic, usilovně chátrám už od malička, a tak mne stárnutí nijak nepřekvapuje. Odjakživa mám i chatrnou paměť - udržet si v kebuli, kolik mi právě je, mi činí nemalou potíž, neb věk je veličina prudce proměnlivá. Proto se raději nezabývám drobničkami. Když mi před lety řekli, že je mi padesát, hned jsem si vsugeroval, že jsem o desetiletí starší, abych to každý rok nemusel měnit. Když pak šedesátka vskutku přišla, nijak mne to nezaskočilo a okamžitě jsem si do paměti zapsal sedmdesátku. Se vzrůstajícím věkem se totiž roky zjevně krátí. Den, který ještě před nedávnem míval 24 hodin, má jich nyní osm, ne-li šest. Kdesi jsem vyčetl, že člověk vnímá čas jako podíl již prožitého. Pro dvouleté dítě je tedy rok doba nedozírná, protože pro ně představuje polovinu života. Zatímco pro nás, kteří se tu zdržujeme už o něco déle, je to jen zanedbatelný zlomek - šedesátina, sedmdesátina nebo i setina. Proto k stáru čas prchá tak křepce.

Ale to není důvod k pláči, že ne?
Jak pro koho. Mám kolegyni, která se u vědomí, že je jí už padesát, téměř hroutila. Při každé zmínce o padesátce se rozlítostnila natolik, že jí vyhrkly slzy. Stačilo, aby v obchodě vytáhla padesátikorunu, a srdceryvně se rozeštkala. V takové situaci bych plakal rovněž, jenže nikoli kvůli věku, nýbrž z lakoty. Loučení s penězi je totiž věc krajně bolestná...

Bilancujete? Myslíte si někdy, že jste to s vašimi ambicemi mohl dotáhnout někam dál? Být „světoznámý"? 
Nějaké představy, co bych v životě rád dělal, jsem měl. Ale ambicemi, plány či touhou někam to dotáhnout, bych je nenazýval. Koneckonců viděl jsem všude kolem sebe, jak takové plánované hospodářství dopadá.

Umíte dobře anglicky...
Onen jazyk jsem studoval, a dokonce z něj nějaký čas i překládal. Mluvenou angličtinu jsem ale nikdy pořádně nezvládl. Ostatně není divu - u člověka, jemuž chybí paměť, uši má líné a zcela postrádá hudební sluch. A rodilí mluvčí mi to navíc ještě zlomyslně ztížili tím, že zhruba v polovině sedmdesátých let hromadně přestali artikulovat. Angličtinu mám ale rád a potýkat se s ní mě těšilo a těší. Při překládání je tak jako tak důležitější důkladně znát a cítit jazyk cílový, nedostatky ve znalostech jazyka zdrojového lze vždycky nějak dohnat...

Vylepšoval jste si znalosti angličtiny pobytem v cizině? 
V dobách, kdy by se mi pobývati v cizáckých končinách bylo líbilo, jsem tu možnost neměl a později už mě harcování po světě jaksi přestalo bavit. Patrně z lenosti. Vymyslel jsem si ale lepší výmluvu. Říkám, že cestování je dobré akorát pro lidi bez fantazie. My, co si vše dovedeme hravě představit, můžeme sedět na zadku doma, civět na dvorku do trávy a krmit kočky. A vyjde nás to nesrovnatelně levněji.

Litoval jste někdy, že nejste boháč? 
Věru by se mi líbilo, kdybych se o peníze nemusel nijak starat, ani se jimi zabývat. Jenže to bohatec musí, neb jinak by bohatcem brzy býti přestal. Mě spíš přepadají noční děsy, že na mě padne chudoba. Ale to si vždycky řeknu, no co, chudoba cti netratí, zato dosíci bohatství se ctí zhusta nelze. Ale na vše se pokouším hledět z té světlejší stránky - že se zdejší stát neustále rozkrádá, je pro mne vlastně dobrá zpráva. Značí totiž, že krást je tu furt z čeho. Takže jsme na tom ještě zatraceně dobře...

S nadhledem glosujete politické dění. Dokázal byste v podobném duchu glosovat stárnutí, přibývání let?
Jan Werich kdysi pravil, že stáří je sice hrozná věc, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku. K tomu už další glosu ani přičiňovat netřeba. Pozoruji ovšem, že vyšší věk přináší i jakousi volnost, člověk už si nemusí na nic hrát, nemá potřebu se přetvařovat, na tu chvíli už to holt nemá smysl. A chátrající zrak se navíc postará o to, že se vám svět zdá hezčí.

Jenomže staré lidi nikdo nechce, v kursu je mládí... 
Kult mládí je záležitost poněkud neprozřetelná. Ti, kteří byli mladí v době, kdy kult mládí přišel, teď s údivem zjišťují, že mládí jim prchlo, a jelikož předstírat mladistvou svěžest je nemálo směšné a nadto ještě leze do peněz, z důvodů sebezáchovných počínají na stárnutí nahlížet shovívavěji. V tom je dnes společnost už maličko vyzrálejší. Starých a stárnoucích je čím dál víc a zajímat se o ně začínají i politici. Přece jenom jsou to cenné hlasy. Ostatně z demografických křivek lze snadno vyčíst, že staří lidé jsou nesrovnatelně životaschopnější než mladiství cucáci. Zatímco mladých žalostně ubývá, počty starých nepřestávají růst. Stáří je tedy bezpochyby evoluční výhoda.

Plánujete, až jednou půjdete do penze, co všechno budete dělat? 
Od lidí v důchodu nejčastěji slýchám větu: „Nemám čas." Už jsme ostatně říkali, že se vzrůstajícím věkem plyne čas rychleji. Člověk se po ránu do něčeho pustí, o desáté dopolední se podívá na hodinky a zjistí, že je osm večer. To se mi děje už dávno. A tak jen doufám, že se té penze dožiji. Změna to ale přílišná nebude. Snad. Rád bych pokračoval, jako by se nechumelilo. Dokud to půjde. A rád bych přečetl, co jsem dosud nestihl. Takových „nedočetků" mám plnou knihovnu. Jen abych na to ještě viděl...

Zdroj a dokončení rozhovoru: seniorum.cz

Líbí se Vám, co děláme?