Baví mě, když má život přesahy

19. září 2018

S Ruth Šormovou, nastupující ředitelkou Cesty domů, jsme se sešly v Novém Městě na Moravě, kde trávila poslední týden před stěhováním do Prahy. Spolu se svým mužem Zdeňkem, evangelickým farářem, strávila ve městě na Vysočině posledních 13 let, předchozích 17 let žili v jihočeské Soběslavi. S vystudovanou speciální pedagožkou, předrevoluční aktivistkou, bývalou političkou a úspěšnou dlouholetou ředitelkou novoměstské neziskové organizace Portimo jsme hovořily o nových začátcích, radosti a respektu a o životě, který člověk nežije sám pro sebe.

Baví mě, když má život přesahy
19. září 2018 - Baví mě, když má život přesahy

Jaký je váš vztah k tématu, kterým se Cesta domů zabývá – nejen k poskytování domácí hospicové péče a dalších služeb, ale i k vracení tématu umírání do života?

V mé práci, ať to byla ta s lidmi s mentálním postižením nebo poskytování různých sociálních služeb v Portimu, mě celý život provází téma lidské důstojnosti. Nepřijde mi podstatné, jestli se to týká důstojnosti novorozeného miminka, umírajícího člověka nebo člověka s těžkým mentálním postižením. Myslím, že vyspělá společnost má ze své podstaty usilovat o to, aby dokázala poskytnout důstojné podmínky každému bez rozdílu, od začátku až do konce jeho dnů.

Jak stárnu, téma konce života se v mé blízkosti vyskytuje mnohem víc než dřív – lidí, kteří jsou nemocní nebo jim stárnou rodiče, kolem mě přirozeně přibývá. Před pár lety jsem prožila se svou kamarádkou smrt jejího dítěte, nějaký čas jsem byla blízko Domácímu hospici Vysočina.

Ještě mám takovou poměrně čerstvou zkušenost s loučením a truchlením. Před rokem jsem byla v Londýně na pohřbu Jean, ženy, která pro mě v životě byla moc důležitá, bylo jí 101 let. Letěla jsem do Londýna „na otočku“, kvůli zpoždění letu jsem nestíhala, po příletu jsem si musela vzít taxík. Chlapík, co řídil, se mě snažil celou dobu udržet v klidu a povídal a ptal se a zajímal se, zatímco šlapal na plyn, brzdil, předjížděl a kličkoval, abych to stihla. Ta jízda a rozhovor s cizím empatickým londýnským taxikářem, to bylo opravdu „něco“! Vlastně to byla taková náhodná a přitom zásadní ukázka toho, jak se dá – a má – o těžkých věcech mluvit. Každý asi někdy zažíváme, jak těžké je dotknout se – s blízkými lidmi – otázek, které jsou nějak obtížné, bolestné, vybočují z řady, a nemusí jít jen o smrt… Na ten pohřeb jsem dorazila o pár minut později, počkali na mě. Občas si na toho taxikáře vzpomenu, byl to takový londýnský anděl, tak snad při mně bude stát i v Praze. (úsměv)

celý rozhovor najdete na umirani.cz

Líbí se Vám, co děláme?